Paříž? Nepařím, jedu poznávat.

Střípky z našeho francouzského putování aneb Z pařížských kuloárů (den 1. a 2.)

Hned na začátku naší cesty zjišťujeme, že:

- v Moutnicích máme časový posun + 1h; díky rychlému teleportu "made by maminka" odjezd ovšem nakonec všichni bez problémů stíháme

- řízky nám jsou naprd; v autobuse se nenajíme a když už, tak minimálně za 40 € (žvýkačky jsou jenom za 20 €)

- již po prvních kilometrech se nám na D1 zapalují lýtka; při pohledu na řidiče vyskakujícího z dodávky v plamenech doslova hoříme zvědavostí

- máme ty nejhodnější děti na světě: Ať žijí mobily a tablety!

- ovládání sedaček se někdy rovná maturitní zkoušce, ale kdo hmatá, najde

- když v buse zazvoníš, hostesky se nedočkáš

- kdo spí, nežije.

 

Úterní ráno startujeme s písní a úsměvem na rtech. „Hej, Tome, cítíš ten přímořskej vzduch?“ (na benzině asi 30 km od Paříže...)

Další perly z druhého dne:

- nůžky v lékárničce v pohodě projdou kontrolou pod Eiffelovou věží; v batohu zapomenutý otvírák na víno nikoliv

- 10:00 – ztrácíme první vstupenku

- při plavbě po Seině jedna nejmenovaná paní učitelka jednoznačně vyhrává soutěž o největší množství záběrů Eiffelovy věže aneb Železná dáma v podvazkách 150x jinak („Heli, nešikmí se ti už oči?“)

- Řízky a toasty už došly? No problem! Mekáč na Champs-Elysées to jistí.

- U Vítězného oblouku obdivujeme um pařížských řidičů: kdo netroubí, nejede.

- 15:00 – ztracená vstupenka na již navštívenou Eiffelovku bezpečně nalezena.

- Zabavený otvírák nám vynahrazuje francouzská večeře o třech chodech, kde dospělí automaticky dostávají karafu červeného.

- Kdo nespí, zítra nepřežije.

Připojené fotogalerie